Existuje mnoho typů pneumokoků, ale jen některé z nich způsobují závažná onemocnění, výjimečně končící i smrtí. Jakmile je pneumokok zjištěn v krvi, v mozkomíšním moku nebo v jiných tělních tekutinách a tkáních, které jsou za normálních okolností sterilní, vždy jde o velmi nebezpečné, tzv. invazivní onemocnění. Postihuje lidi s oslabenou imunitou, vyčerpané nebo se závažnými chronickými nemocemi. Tyto predispozice mívají nejčastěji malé děti a staří lidé.

Jaké překážky musí pneumokok překonat, aby pronikl do sterilního prostředí lidského těla a vyvolal závažný zápal plic (pneumonii)?

Náš nosohltan představuje dokonalou anatomickou a mechanickou bariéru. Částice prachu i bacily přítomné ve vzduchu sice projdou přes nosní chloupky, spolehlivě se však zachytí na sliznici horních dýchacích cest. Její vrchní vrstva je pokryta řasinkovým epitelem a buňkami, které vytvářejí hlen. Nečistot ulpělých na sliznici se zbavujeme smrkáním, kýcháním nebo kašláním.

Sliznice nosohltanu však může být oslabena virovým onemocněním, kouřením nebo alergickou rýmou. Tehdy pneumokok může snáze ulpět na sliznici, začne se velmi rychle množit a vyvolá zánět ve svém nejbližším okolí – např. onemocnění středního ucha (otitis) nebo zánět vedlejších dutin nosních (sinusitis). Pokud pneumokok pronikne až do plicních sklípků, množí se a vytváří v plicích další ohniska zánětů, až se mu podaří dostat se do krve. Krevním oběhem se pak snadno přemístí do mozkových plen, kde může vyvolat zánět (meningitis), nebo do celého těla, kde způsobí celkovou otravu (sepsi). Organismus se brání filtrací krve přes slezinu, kde bývají pneumokoky spolehlivě ničeny. Pokud však slezina chybí (byla zničena při nějakém onemocnění, byla odebrána po úraze) nebo je její funkčnost narušena, nic nebrání pneumokokům v dalším množení. Funkci sleziny při ničení pneumokoků může u dětí i dospělých nahradit očkování proti pneumokokům.

Pneumokokovými pneumoniemi nejčastěji onemocní novorozenci nebo malí kojenci, kteří ještě nemají dobře vyvinuty imunitní mechanismy, nebo starší děti s imunitou sníženou v důsledku poruchy tvorby protilátek či krevních onemocnění (leukémie, HIV, aplastická anemie). U starších lidí bývá imunita narušena při chronických onemocněních (cukrovka, astma, cirhóza u alkoholiků). Nejvyšší počet invazivních pneumokokových onemocnění je stabilně diagnostikován u dětí do 2 let věku. Nejčastěji onemocní pneumoniemi (43 %), pak následují nebezpečné meningitidy (28 %). Zbylá procenta tvoří bakteriémie (sepse).

Klasická česká literatura často popisuje, jak dramaticky probíhal zápal plic před vynálezem antibiotik. Nemocné dítě nejprve začalo kašlat, pak se jeho stav rapidně zhoršil. Objevily se vysoké horečky přes 40 °C provázené třesavkami, úporný vysilující kašel, někdy i ztížené dýchání a bolesti na hrudníku, protože se často přidal i zánět pohrudnice. Pro toto stádium pneumonie se používal název krize. Pokud tělo nemělo dost obranných látek, došlo k sepsi a septickému šoku, které mohly způsobit totální rozvrat metabolismu a smrt. Dítě, které krizi přežilo, bylo velmi vysílené. To prodlužovalo jeho rekonvalescenci.

První úspěch v boji se zápalem plic přineslo očkování populace sérem pacientů, kteří přežili atak pneumonie (poprvé při epidemii ve zlatých dolech v jižní Africe v roce 1910).

Dnes – díky používání širokého spektra antibiotik – nebývá průběh zápalu plic tak dramatický. Jen asi 35 % těchto zánětů vyžaduje hospitalizaci. U dětí se pneumonie projevuje horečkami, zrychleným dýcháním, kašlem, ztrátou chuti k jídlu, eventuálně i křečemi nebo ztrátou vědomí.

Typická výrazná horečka, která obvykle onemocnění provází, může u novorozenců a malých kojenců, nebo naopak u starých lidí, chybět a diagnózu potvrdí teprve rentgen plic. Kultivací pneumokoků z krve (hemokultura) nebo u starších pacientů z vykašlaného sputa lze prokázat v cca 50 % případů jejich přítomnost v organismu i mikroskopicky.

U dětí se dnes udává asi pětiprocentní úmrtnost na pneumokokové pneumonie. Děti se většinou nakazí v kolektivních zařízeních, často bacil přinese domů ze školky starší sourozenec. Nákaze snáze podlehne dítě, které nedávno užívalo antibiotika nebo prodělalo zánět středního ucha. V rodině může nemoc roznášet i starší člověk, který trpí chronickou bronchitidou nebo astmatem. Takové nemoci narušují dlouhodobě povrch dýchacích cest, takže se tam snáze usazuje pneumokok.

V chřipkovém období je zjišťován i sezónní výskyt pneumokokových pneumonií, které jako komplikace často doprovázejí běžnou chřipku. Po týdnu, kdy částečně ustupují příznaky prvotní nemoci, se znovu objeví horečky, vrátí se prudký kašel a dojde k náhlému zhoršení celkového stavu. Při použití antibiotik má tato komplikace po chřipce lepší prognózu, než kdyby šlo od začátku o typický chřipkový zápal plic. Přesto si i tato forma pneumonie dodnes vybírá svou oběť – opět asi 5 % malých pacientů na ni stále ročně umírá, nejvíce na tzv. sérotyp 3.

V celém světě nabývá na závažnosti problém narůstající rezistence pneumokoků na často užívaná antibiotika. Proto je specifická léčba těchto onemocnění stále komplikovanější. Východiskem se může stát prevence tohoto onemocnění ve formě účinného očkování. Podle informace z roku 2004 poklesl v USA po zavedení očkování u dětí počet hospitalizovaných pneumonií o 65 %.